Hlavní sestra: Znovu jsem cítila velkou pokoru k našemu povolání

Jaké jste měla pocity z provozu na odběrovém místě?

Z jedné strany to byly obavy, pracovali jsme sice všichni s maximálně možnými ochrannými pomůckami dle ISO norem, za to patří velký dík našemu panu řediteli, přesto tam někde v koutku duše máte trochu strach sama o sebe. Z druhé strany jsem ale cítila krásný pocit z toho, že opravdu pomáhám lidem, kteří to potřebují.

Byly tam nějaké komplikace?

Pokud si sednete do nového vozu a máte jet, také vám chvilku trvá, než ho začnete plynule ovládat. A tak nějak to bylo i s odběrovým místem. Dá se říci, že ze dne na den se otevřelo odběrové místo a za pochodu jsme museli vychytávat určité nedostatky. Když se zpětně ohlédnu, byla to neskutečná spolupráce všech zaměstnanců Nemocnic Plzeňského kraje. Všichni dělali maximum pro osoby, které naši péči a pomoc potřebovaly. Těmto lidem, kteří zůstanou utajeni veřejnosti, patří maximální dík. Nás totiž pacienti a klienti viděli, ale ty ostatní ne.

 Jezdila jste lidem odebírat vzorky i domů. Jaké to bylo?

Každý odběr byl něčím zajímavý, odebírala jsem nejen jednotlivce, ale i celé rodiny, věkově od týdenního miminka až po skoro stoleté seniory. Měla jsem možnost se setkat se známými osobnostmi až po lidi žijící doslova na konci světa. Vesměs byly reakce osob velmi pozitivní, byla všude cítit neskonalá pokora, úcta k nám, ale i hrozné obavy a strach ze zákeřné nemoci. Musím se přiznat, že jsem několikrát zažila, že jsem prováděla stěr u člověka, který měl minimální potíže a během několika dnů skončil ve vážném stavu. Kdo toto nezažil, nepochopí, jak je koronavirus zákeřný a jak může opravdu obrátit lidem život vzhůru nohama.

Jaký byl váš běžný pracovní den v době krize?

Každý den u mě začínal stejně. Docházela jsem ráno na jednotlivá oddělení provádět odběry u indikovaných pacientů. Pak docházeli na odběry naši zaměstnanci. Po zmíněných činnostech následovala buď příprava na výjezd do terénu na odběry sanitním vozem, nebo koordinace odběrového místa. Po skončení pracovní doby ale práce neskončila. Bylo potřeba co nejdříve vyexpedovat odebrané vzorky do laboratoří k rozboru. Pak ještě následovala dekontaminace prostředí odběrového místa a použitých ochranných prostředků. No a samozřejmě příprava na další den. I když v danou dobu byl standardní provoz Domažlické nemocnice omezen, jako tomu bylo ve všech nemocnicích v ČR, přesto se musely řešit i problémy běžného dne. Bylo něco, co vás i přes vaši dlouhou praxi během pandemie zaskočilo?

Asi její rapidní nástup, její nečekaný průběh a její následky. Co se týká soudržnosti lidí a českého národa, tak se ukázalo, že to s námi vůbec není tak špatné. Zase jsme dokázali držet pohromadě, pomáhali jsme si navzájem, nebyli jsme na sebe zlí. Byla cítit úcta k sesterskému povolání.

Berete si z krize nějaké osobní poučení?

Určitě ano. Nejen já, ale nikdo nemůže a nesmí podceňovat žádnou nemoc, která se může jevit jako banální. I já jsem si myslela, že nás se nemůže nějaký koronavirus týkat. A najednou zde byl, změnil během chvilky celý chod nemocnice, chování osob, životy zdravotníků. Pozitivní ale je, že dokážeme být tým, táhnout za jeden provaz a být zde pro naše pacienty. Nedokážu vyjádřit, jak jsem šťastná, že mám takové lidi kolem sebe.

Jak situaci prožívala vaše rodina?

My jsme zvládali situaci celkem dobře. Díky technice jsme spolu komunikovali každý den. Bohužel jsme byli ale raději každý jinde. Syn pracuje ve FN Plzeň a docházel sloužit i na infekční kliniku, kde byly hospitalizované vážné případy. Proto jsme si nastavili „domácí karanténu“. Já v Domažlicích, syn v Plzni a můj bývalý manžel na Teplicku. Byli jsme si ale v danou dobu všichni navzájem velkou podporou. Také mi volalo a psalo velké množství známých, přátel, kamarádů a kolegyň z jiných nemocnic a krajů, kde ani nevěděli, co epidemie obnáší. V obchodě mi děkovali cizí lidé. Byla opravdu všude cítit ohromná vděčnost.