Ze Srdce: Padesát let v první linii

Jak vzpomínáte na své začátky v nemocnici?

Bylo to úplně jiné než dnes. Neměli jsme sterilní jednorá zové balení, všechno jsme si chystali sami – od nástrojů až po obvazy. Tampony jsme skládali ručně, často jsme je doslova motali „na prstu“, rukavice se musely „uvařit“ a připravit. Co jsme si samy neudělaly, prostě chybělo. Dnes jsou všechny nástroje pečlivě zabalené ve sterilních setech – je to nesrovnatelně jednodušší.

Na operačním sále jste ale nezačínala…

Ne. Nejprve jsem pracovala na chirurgickém oddělení, pak jsem šla na mateřskou. Po návratu mě jednou cestou z noční směny ve vlaku oslovila kolegyně ze sálu, paní Šimková, jestli bych to nechtěla zkusit. Přihlásila jsem se
a přijali mě. Trochu jsem se bála, jak se to vyvrbí. Tehdejší staniční podala výpověď, kterou posléze stáhla, a já měla strach, že mě pošlou zpátky na oddělení. Naštěstí primář Novák rozhodl, že potřebují ještě jednu instrumentářku navíc. A zůstala jsem.

Třicet let jste působila jako staniční sestra. Jaká to byla
zkušenost?

Velmi zodpovědná. Musíte umět rozdělit práci ostatním sestrám, plánovat směny, objednávat materiál, starat se o zásoby a zaškolovat nové kolegyně. Když nás bylo málo, chodila jsem kromě staniční práce i na běžné směny. To
byla doba, kdy člověk dělal dvě práce najednou. Zažila jste někdy období, kdy něco zásadního chybělo? Konkrétní případ už si nevybavuji. Nedostatek léků, jak o něm slýcháme poslední roky, jsme na sále nepocítili.

Jak vypadala směna dřív a jak dnes?

Dřív jsme měli dvanáctky a odpoledne ještě chodili na chirurgickou ambulanci, protože operační sály samy o sobě ambulanci nemají – patří pod chirurgii. Když přišel akutní případ, ambulanci jsme přerušili a šli operovat, a po operaci jsme se zase vrátili zpátky. Směny mohly být i 24hodinové. Dnes máme dvanáctihodinové denní a noční směny, ambulance k sálům už nepatří a výrazně přibylo papírování. Navíc děláme mnohem víc druhů operací než dřív.

Jak byste popsala atmosféru na sále?
Je hektická, plná adrenalinu, ale když vidíte, že se pacien
tovi po zákroku ulevilo, stojí to za to.

Byla chirurgie ve Stodu vaší jasnou volbou?
Chtěla jsem původně na porodní asistentku, ale v našem okrese tehdy nebrali na studium do Plzně, tak jsem šla na všeobecnou sestru. Chirurgie se mi zalíbila a navíc – do Stodu to mám z domova v Holýšově kousek.

.
Jana Čivišová poprvé vstoupila do nemocnice před 50 lety. Začínala na chirurgickém oddělení, ale náhoda ji přivedla na operační sál, kde strávila tři dekády jako staniční sestra a pracuje zde dodnes.
   

Bylo to úplně jiné než dnes. Tampony jsme skládali ručně, často jsme je doslova motali „na prstu“, rukavice se musely „uvařit“ a připravit. Co jsme si samy neudělaly, prostě chybělo. 

Dcera  Jany Čivišové také působí ve zdravotnictví. Začínala na chirurgii, ale dnes je vedoucí lékařkou na rehabilitačním oddělení Stodské nemocnice.

Máte v rodině někoho, kdo pokračuje ve vašich
stopách?
Ano, dceru. Začínala na chirurgii, ale po mateřské přešla na rehabilitační oddělení ve Stodu, kde je dnes vedoucí lékařkou. Přiznám se, že jsem ji od chirurgie zrazovala – proženu s rodinou je to náročné. Po gymnáziu jsem ji vzala na sál, aby viděla, jestli zvládne pohled na krev. Práce na sále ji zaujala a rozhodla se pro medicínu.

Jak se dá u jedné profese vydržet tolik let?

Potřebujete trpělivost a výdrž. Jsou dny, kdy máte chuť odejít, ale kolektiv, pocit smyslu a to, že vidíte výsledky, vás drží.

Co vás baví mimo práci?

Ráda se starám o zahradu, čtu a chodím na procházky, třeba na Kamenickou vyhlídku nebo k soše rytíře Wikarta. Nedávno jsem ale přišla o pejska, zlatého retrívra, takže teď jsou procházky smutnější.

Jaké knihy máte ráda?

Mně se líbí téměř všechno, hlavně detektivky a thrillery, ale i vtipnější romány jako třeba tvorba Patrika Hartla. Málokterou knížku odložím. Většinou, i když se mi třeba nelíbí, tak ji dočtu.

Co byste poradila začínajícím sestrám?

Ať první období praxe vydrží. Začátky mohou být těžké, ale tato práce má skutečně smysl.