Tomáš Vaňourek: Pět let „ve zdraví“ po afrických stopách cestovatelů Z+H
NAŠE SRDCE, NÁŠ HOST
Řada českých médií informovala v uplynulých týdnech o návratu dobrodruha, spisovatele a fotografa z Plzeňska Tomáše Vaňourka z jeho pětileté cesty po Africe, kam se vydal po stopách cestovatelských legend Zikmunda a Hanzelky. Unikátní Expedici Z101 zaznamenává i letní vydání magazínu Naše Srdce. V rozhovoru se ale zaměřuje na to, jak se dá pět let v džunglích, pouštích i válečné zóně prožít ve zdraví.
Jak vypadá zdravotní příprava na cestu po Africe?
Mimořádně náročně. Už jen proto, že dopředu netušíte, do čeho jdete. Před námi tu cestu absolvovali jen Hanzelka se Zikmundem, který mi říkal, že projet ta místa znova je spíše neproveditelné. A do toho se řešila pandemie covidu. S tím jsme v roce 2019 nepočítali.
Nicméně na začátku jsem se spolehl na lidi, kteří jsou odborníky na zdraví a na fyzickou i psychickou kondici. Začal jsem očkováním, následně jsem se zaměřil na tělo i na stravu. Musel jsem změnit jídelníček.
Příprava hodně spočívala ve sportování, měl jsem pravidelné tréninky, abych měl fyzičku. Věnoval jsem se roz- voji svalstva a posílení středu těla, například kvůli sezení v autě. Byl jsem nucený chodit denně 10 km s velkou zátěží. To, abych vylezl na Kilimandžáro nejen já sám, ale abych tam dokázal donést i veškerou techniku a kdyby bylo třeba, tak i kameramana.
Jaká měla být vaše ideální kondice na začátku cesty?
Při mé výšce 188 cm jsem měl stanovenou ideální váhu na 93 kg a 13 procent tělesného tuku, což se později ukázalo jako hraniční minimum pro zachování kondice. Vše se totiž rychle měnilo dle podmínek. Mimo jiné, když jsem se začal připravovat na expedici, tak jsem vážil jen 87 kg. V Súdánu jsem pak měl 12 kilo pod limit a na konci cesty čtyři kila navíc.
V Africe díky stravě snadno naberete tuk, těžší je ale udržet svalovou hmotu. Obecně totiž platí, že místní strava je hodně postavená na sacharidech (ovoci, rýži) a zároveň je vše smažené.
Další důležitou oblastí, na kterou jsem si musel dát pozor, je kondice, hybnost těla. Často jsem se pohyboval pěšky a veškeré vybavení jsem si nesl na zádech, a tím zatěžo- val horní část zad. Následně jsem se přesouval i 16 hodin v kuse autem, a tím opět zatížil záda, ovšem v bederní oblasti.
HMYZ, ZVÍŘATA, COVID, GANGY I VÁLKA
Čeho jste se na vaší cestě nejvíce obávali?
Před odjezdem jsme podrobně studovali deníky Hanzelky a Zikmunda a věděli jsme, čím si tam oni procházeli před 70 lety. To byly věci jako hmyz, jedovatá zvířata, predátoři. Vedle toho ale přibyla další rizika, jako právě covid, zdroje pitné vody, nebezpečné gangy nebo válka v Súdánu, která vypukla tak náhle, že se na ni ani nedalo připravit.
Chtěl jsem vždy být připravený víc než ostatní členové expedice, abych tam byl pro ně. Vezli jsme léky z Česka. Ale nakonec si myslím, že jsem využil jen jednu tabletku proti bolesti hlavy po společenském setkání s místní pálenkou. To jsem totiž nebyl schopen ani rovně koukat (smích).
Léky jsme ale nevezli zbytečně. Využili jsme je v místních komunitách, například u Masajů, kde jsme nejstarší ženě ve vesnici nabídli medikamenty proti bolesti, které jí měly ulevit na její poslední cestě.
Kdy vám bylo zdravotně nejhůře a proč?
Byly to dvě situace. První hodně souvisela se stresem. Poté, co jsme projeli velmi nevlídnou krajinou jižní Afriky, tak Georgovi (auto) praskl blok motoru. Kdyby se defekt projevil v plné síle, zůstal bych na místě, kde bych za chví- li zmizel já i auto. Musel jsem dojet do Kapského Města, ale nevěděl jsem, zda to auto zvládne. Stres si vybral svou daň v podobě zánětu nervu v bederní oblasti. Po týdnu protahování a fyzické i duševní hygieny největší bolesti naštěstí povolily.
Fakta k Expedici Z101
|
Druhá, a musím říci, výrazně horší situace nastala v Súdánu v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu, kdy jsem tam na nějaký čas uvízl a nemohl odjet. Chytil jsem malárii a covid současně. V počáteční fázi jsem skoro neviděl. Po třech týdnech jsem měl pocit, že jsem na konci svých sil. V té situaci nebyla jiná možnost než čekat a přežít.
Jinak se mi několikrát vrátila malárie i covid. Tělo si ale zvyklo. Když to bylo počtvrté, přestal jsem to řešit. Zažil jsem i další zánětlivé a infekční choroby, svrab a jiné kožní záležitosti, které jsem chytil od místních zvířat. Měl jsem i blechy a další breberky. Bylo toho opravdu dost.
Co je tam ale vzácné, je rýma a nachlazení. Už jsem se těšil do Čech, až si budu moci opět utřít nos do kapesníku.
VODU ROZDAL DOMORODCŮM. ZŮSTALO PIVO
Určitě jste před cestou absolvoval řadu očkování. Vyplatilo se?
Jednoznačně. Ať už to bylo očkování proti vzteklině, byl jsem několikrát pokousán místními zvířaty, nebo proti horečce dengue neboli krvácivé horečce. Když jsem v Africe viděl, co toto onemocnění dokáže způsobit, uvědomil jsem si, jak je obecně očkování důležité.
Tady musím říci, že jsem velkým obdivovatelem vědy a medicíny a znalostí a dovedností lékařů a zdravotníků. Myslím si, že bychom měli být pokorní a vděční za to, co dokážou udělat. Pokud mi lékař doporučil očkování, nikdy jsem ho nezpochybňoval. A třeba právě očkování je jednou z nezpochybnitelných a nedoceněných výhod, které u nás oproti Africe máme.
Řešil jste někdy nedostatek vody nebo spíše pitné vody?
V první řadě je třeba říci, že Afrika není suchý kontinent. V oblasti Súdánu, Libye a Egypta, což představuje plochu velkou asi jako půlka Evropy, se nachází podzemní jezero, které by řekou Nil dokázalo údajně protékat neuvěřitelných 500 let. Je zajímavé, kolik vody reálně v Africe je, a možná proto se s ní tak špatně hospodaří. Napříč kontinentem panuje názor, že něčím tak dostupným, jako je voda, se není třeba zabývat. Takže vody dost. S pitnou vodou to už je horší.
Řešil jsem to tak, že jsem se snažil mít vždy v autě velkou zásobu pitné vody. A také velkou zásobu nafty. Naštěstí tyhle dvě věci mi v Africe nikdy nedošly. Naopak, když jsme se pohybovali v oblasti Jižního Súdánu, rozdal jsem skoro všechnu vodu z auta domorodým lidem z kmene Boya, kteří asi viděli balenou vodu poprvé v životě.
Takže v tu chvíli jste zůstal bez vody?
To ne. Jsem kluk od Plzně, takže jsem si v autě vozil, když to bylo možné, i zásobu piva. V tu chvíli jsem měl piva dost. Svůj povinný limit denních příjmů tekutin jsem tak měl zajištěný z jiných zdrojů, takže jsem mohl vodu obětovat.
NA UCTĚNÍ VELBLOUDÍ ŽLÁZY, VE VĚZENÍ FAZOLE
A jaká byla strava? Ne z pohledu gurmána, ale z pohledu nutriční potřeby. Překvapilo vás něco?
Běžným zvykem je konzumovat „bushmeat“, což je jednoduše cokoliv, co lze chytnout v džungli. Nic proti tomu nemám, protože i my jíme zvěřinu a přijde nám to zcela normální. Horší to je ale se skladováním ulovené zvěře nebo zpracováním. Mnohde lidí netuší, co je lednice. Požadovat nějaké hygienické standardy? To je utopie.
V severní Africe mě uctili „pochoutkou“ velbloudími žlázami nebo nasekaným kozím masem. Jedl jsem i krokodýly. Jedl jsem tam ale i skvělé, a přitom jednoduše připravené maso nebo ryby. Popravdě ryba u nás nechutná tak dobře jako v Africe.
Hovězí, kuřecí či kozí maso dostanete na severu Afriky. Hodně se tu konzumuje divoké maso – antilopí, žirafí, sloní. Vlastně tu spotřebují cokoli, co jim přijde pod ruku. S kmeny jsem jedl i krysy. To ovšem nešlo o slavnostní lahůdku, ale o nakrmení lidí a o přežití.
A to, co vám v Africe po pěti letech skutečně poleze krkem, jsou fazole. Když jsem v Súdánu seděl ve vězení, jedl jsem čtyři dny jen fazole. Jestli mě tam chtěli potrestat 16hodinovým výslechem, tak to se jim nepovedlo. Povedlo se jim to fazolemi.
A další peklo pro mě byla jídla zvaná fufu nebo uggali – to je taková hmota z kukuřičné mouky, která vás naplní a zalepí jako cement, ale dobré to fakt není. Lžíce malty do žaludku sice zasytí, ale nechutná a rozhodně nevyživí.
Jak vypadá lékárnička či krabička první pomoci cestovatele po Africe?
Já měl s sebou z Česka sbalené tři různé, přičemž aktivně jsem nejvíce využíval tu určenou do hor, která pokryla mé puchýře při výstupu na Mount Keňa a Kilimandžáro. Mimo jiné ten výstup nebyl nakonec ani tak fyzicky obtížný, jako spíše otravný. V zásadě to je v současnosti produkt masové turistiky.
Jinak většinu věcí z lékárniček jsem nakonec rozdal, včetně antimalarik, která je lepší koupit si dle potřeby na místě, než je brát při dlouhodobém pobytu preventivně. Co jsem ale neustále používal a doplňoval, byla desinfekce.
Máte zkušenost s úrazy či zraněními v Africe?
Jako kluka z malého města mě zranění třeba od zvířat nijak neděsila. Afrika má ale jiné limity. Zranění se tam počítají až pod chvíle, kdy ohrožují život. Všechna ostatní jsou malicherná. Došlo mi to, když mě kousl pavouk, evidentně jedovatý. Nejdřív jsem to chtěl vyřešit tím, že bolest rozchodím. Hrozná blbost. Pak jsem zkoušel rum. To také nebyl správný lék. Tak jsme pak tři dny jen trpěl než to trochu přešlo.
Kolik hodin denně člověk, který je na cestě, spí? A jak?
Dvě fakta: Spánková hygiena je hrozně důležitá. Ale v Africe se někdy dost špatně dodržuje. Měli jsme dohodu, že nebudeme jezdit v noci: jednak vylézají zvířecí predátoři a také nejrůznější nekalé lidské živly. A protože v Africe je vidět od 6 do 18 hodin večer, tak mezitím byl čas na spaní. Spali jsme většinou ve stanu tam, kde to právě vyšlo, což ale nebylo vždy úplně ideální.
V jedné oblasti jsem přespával kvůli hmyzu zachumlaný ve spacáku, ačkoli bylo dost horko. Vlastně se nedalo spát. Jenže když mi ze spacáku vypadla ruka ven, měl jsme na ní během minuty asi šedesát bodnutí.
Když jsme se ale pohybovali po městech spávali jsme i v hotelích nebo u přátel.
Co je to, co si nesete do svého dalšího života z této cesty?
Rozhodně jsou to noví přátelé a vzpomínky na místa, která jsem navštívil. Vlastně nezapomenu ani na ty nepříjemné zážitky. Největším přínosem pro mě do mého dalšího životního počínání je obrovská dávka pokory, kterou mi Afrika dala, a ujištění že váš život je jen váš a že je jen na vás jaký si ho sami uděláte. Ujistil jsme se, že je důležité věřit hlavně sám sobě.
Fotogalerie
