Vrchní sestra rokycanské JIP Monika Bůchová: Pokora a respekt se nikdy nesmí vytratit z mysli zdravotníka
NAŠI LIDÉ
Jak sama říká, na zdravotnické škole nepatřila k nejpilnějším studentkám. Přesto je dnes Monika Bůchová vrchní sestrou JIP Rokycanské nemocnice. Hlavně díky zkušenostem z praxe, smyslu pro zodpovědnost i ochotě vzdělávat se během zaměstnání. A protože i v této pozici neodmítne žádnou pomoc nad rámec svých povinností a má vždy empatický přístup k pacientům, získala loni cenu Srdce Nemocnic Plzeňského kraje pro výjimečné zaměstnance krajských nemocnic.
Jak vás „zdrávka“ bavila?
Po úspěšném zvládnutí přijímacích zkoušek jsem na ni nastoupila v roce 2003. Přechod na střední školu byl pro mě velice náročný. Nový kolektiv, obrovské množství učiva a praxe v nemocnicích, na které jsem po své psychické stránce nebyla ještě moc připravená. Bylo to pro mě těžké období, které jsem si řešila po svém, a kdo mě ze spolužáků znal, tak ví, že jsem nebyla zrovna vzorná studentka.
To vše se ale změnilo po mém nástupu do Rokycanské nemocnice, kam jsem nastoupila hned po maturitě v roce 2007. Původně jsem chtěla jít pracovat na chirurgické oddělení, ale jelikož byl akutní nedostatek sester na multioborové JIPce, hlavní sestra mě poprosila, jestli bych to nechtěla zkusit. Kývla jsem a můj osud byl zpečetěn.
Jaké byly vaše začátky?
Velice těžké, obzvlášť na tomto specializovaném oddělení. Přestože mi škola dala teoretické znalosti i základní dovednosti, skutečná práce v nemocnici byla jiná. Postupně jsem se učila komunikovat jak s pacienty, tak s lékaři. Často jsem ale pociťovala velkou nejistotu, strach z chyb a obrovskou zodpovědnost. Musela jsem se tedy rychle učit, osvojit si spoustu specializovaných postupů a pracovat s přístrojovou technikou.
Navzdory všemu jsem se krok za krokem přizpůsobila tempu oddělení, získala jistotu v péči o pacienty a práce mě začala bavit. Dokonce jsem si začala zvykat i na směny v nepřetržitém režimu práce.
|
„Při zavádění hadičky (sondy) do žaludku prosím pacienta o spolupráci a vysvětluji mu, že k jejímu správnému zavedení je potřeba, aby vždy polkl. Na to pacient zareagoval otázkou, jestli bych mu tu hadici mohla nakrájet.“ vrchní JIP Bc. Monika Bůchová |
A teď jste vrchní sestrou…
Doplnila jsem si bakalářské studium v oboru ošetřovatelství a v roce 2024 jsem se stala vrchní sestrou. Má náplň práce i pracovní doba dostaly zcela jiný rozměr. Po letech střídání v režimu denní, noční jsem začala vykonávat převážně ranní služby od pondělí do pátku. Nechtěla jsem ale úplně přijít o směnný provoz a přímou péči o pacienty. Naše vedení mi vyšlo vstříc a umožnilo zůstat ve směnném provozu, v kterém já, co se týče volného času, vidím spíše výhodu. Do práce tedy chodím i o víkendech či svátcích.
O koho nejčastěji pečujete?
Naše JIP spojuje interní a chirurgické obory. Po interní stránce nejčastěji pečujeme o pacienty se srdečním, plicním nebo ledvinným selháním. Dále jsou to onemocnění trávicí soustavy nebo infekce různého původu. Chirurgické obory pak zastupují rozsáhlé operace břišního traktu a zlomeniny obvykle dolních končetin. Velkou skupinou jsou také pacienti s onemocněním slinivky břišní. Během období respiračních onemocnění zaznamenáváme větší počet pacientů s chřipkou nebo covidovým onemocněním. Velmi často jde o těžké stavy, které vyžadují neinvazivní plicní ventilaci. V posledních letech nejsou výjimkou ani pacienti mladší, např. s infarktem myokardu či onkologickým onemocněním.
Je nějaká skupina pacientů specifická svými potřebami?
Alarmující je neustále se zvyšující výskyt obezity. Péče o obézní pacienty je jak časově, tak fyzicky náročná, proto vyžaduje větší množství personálu, který ale není vždy k dispozici. Dle mého názoru by se měly tyto zvýšené nároky na zdravotnický personál začít řešit systémově, jinak v dlouhodobém horizontu to nemůže zůstat bez následků.
Jak vypadá běžný pracovní den vrchní sestry?
Začíná brzkým vstáváním a po půl šesté jsem už v práci a přebírám si službu. Poté rozdělím jednotlivé pacienty dle náročnosti péče mezi sloužící sestry. Počet a stav pacientů se u nás velmi rychle mění, proto musíme předvídat a dělat spoustu věcí s předstihem. V případě potřeby či vysoké obsazenosti si i já přebírám pacienty, případně pomáhám u komplikovaných stavů či u specializovaných výkonů. Zajišťujeme péči o kriticky nemocné, proto je velice důležitá spolupráce kompletně celého týmu od lékařů až po sanitáře.
Značnou část mé pracovní doby zabere i administrativa – plánování služeb, kontrola zdravotnické dokumentace, zajištění materiálu a léčiv a mnoho dalšího. Pravdou je, že zajištění plynulého chodu oddělení mě dost pohltilo. Je to jiný druh zodpovědnosti – za pacienty i za tým – a mnohem častěji nad pracovními povinnostmi přemýšlím i doma.
Co vás na vaší práci baví?
Mou prací mě doprovází adrenalin na každém kroku. Nejvíce mě naplňuje, když vidím, jak se stav pacienta s pomocí léčby stabilizuje, dochází ke zlepšení a znovuobnovení důstojného života. Vždy je třeba být ve střehu, protože každý pacient na léčbu reaguje jinak. Pokora a respekt se nikdy nesmí vytratit z mysli. Vždy říkám, že každý den se člověk naučí něčemu novému. A samozřejmě mě těší, když je spokojený personál.
Mám štěstí, že můj tým tvoří skvělý kolektiv sester a světe div se, máme již i mužskou část osazenstva. Naše práce na sebe musí perfektně navazovat, proto je důležité vzájemně si pomáhat. Každý z nás je něčím jedinečný, má silnější i slabší stránky. Díky tomu vím, komu svěřit jaký úkol, aby byl splněn co nejefektivněji. Troufám si říct, že naše vztahy nejsou pouze na profesionální úrovni. Držíme hodně při sobě, pořádáme spoustu akcí mimo nemocnici, a to je velké plus. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kdo je součástí našeho týmu a zejména vedoucí lékařce paní doktorce Radové, která nám dlouhodobě poskytuje velkou podporu.
Jak trávíte volný čas, když zrovna nesloužíte?
Ve volném čase dobíjím baterky zejména se synovcem a neteří. Miluju pobyty v přírodě s aktivním pohybem. Úplně nejraději mám vířivku, zejména v zimním období. Minulý rok jsem se rozhodla být odvážná a začala jsem stavět svůj vysněný rodinný dům. Dovolím si tady poděkovat svým rodičům a zejména mému tátovi, který mi na stavbě dělá odborný dozor. Je to neuvěřitelně šikovný a pracovitý člověk.
Fotogalerie
